Co je to Výbor ministrů?
Kdo je členem Výboru ministrů?
Kdy se schází?
Co Výbor ministrů dělá?
Jak pracuje-

Co je to Výbor ministrů?
Výbor ministrů je rozhodovacím orgánem Rady Evropy. Skládá se z ministrů zahraničí všech členských států nebo jejich stálých diplomatických zástupců ve Štrasburku. Je to jak vládní orgán, kde je možno rovnoprávně diskutovat o přístupu jednotlivých států k problémům evropské společnosti, i kolektivní fórum, na němž se formulují celoevropské přístupy k takovým problémům. Ve spolupráci s Parlamentním shromážděním je Výbor ministrů ochráncem základních hodnot Rady Evropy a kontroluje dodržování závazků členských států.

Kdo je členem Výboru ministrů?

Ministři
Ministři zahraničních věcí každého členského státu.

Náměstkové ministrů
V květnu 1951 vyzval Výbor ministrů všechny členské státy, aby jmenovaly své stálé zástupce, kteří by byli ve stálém styku s organizací. Všichni stálí zástupci působí ve Štrasburku. Jsou to většinou zkušení diplomaté na úrovni velvyslanců, občas chargé d´ affaires. V roce 1952 Výbor ministrů rozhodl, že každý ministr může jmenovat svého zástupce. Náměstkové mají stejné rozhodovací pravomoci jako ministři. Náměstek je též obvykle stálým zástupcem daného členského státu.
Druhý nejvýznamnější člen delegace má obvykle titul "zástupce stálého představitele", což je pozice, která by neměla být zaměňována s náměstkem ministra.

Sekretariát
Sekretariát Výboru ministrů (SECCM) se skládá z 25 členů Generálního sekretariátu. Vede ho "tajemník Výboru ministrů" (Secretary to the Committee of Ministers), který má hodnost generálního ředitele.
SECCM zajišťuje setkání ministrů a náměstků ministrů.

Kdy se schází?

Ministři
Na úrovni ministrů se Výbor schází jednou za rok, a to buď v květnu, nebo v listopadu. Setkání, známá jako "zasedání", se běžně konají ve Štrasburku, a obvykle trvají jeden den nebo dva půldny.

Zatímco větší část každého zasedání je obvykle věnována politickému dialogu, ministři mohou projednávat všechny záležitosti společného zájmu s výjimkou národní obrany.

I když jsou záznamy ze zasedání důvěrné, na konci každé schůzky se vydává komuniké. Ministři též mohou vydat jedno nebo více prohlášení.

Zasedání probíhají podle jednacího řádu Výboru ministrů (4. upravené vydání, 1964). Obvykle se konají v zasedácím sále Výboru ministrů.

Náměstkové ministrů
Scházejí se jednou týdně. Tato "setkání náměstků ministrů" se obvykle konají v zasedacím sále Výboru ministrů. Náměstkové se též scházejí několikrát za týden ve výborech.

Co Výbor dělá?

Výbor ministrů plní trojí úlohu:
- jako zástupce jednotlivých vlád, který jim umožňuje rovnoprávně vyjadřovat vlastní přístupy k problémům, před nimiž stojí evropské společnosti;
- jako kolektivní fórum, na němž se připravují evropské přístupy k těmto otázkám;
- spolu s Parlamentním shromážděním jako ochránce hodnot, kvůli nimž Rady Evropy existuje.

K práci a činnostem Výboru ministrů patří:

* Politický dialog
* Součinnost s Parlamentním shromážděním

Vztahy mezi Výborem ministrů a Parametním shromážděním nabývají několika podob:
- statutární zpráva Výboru ministrů
- žádosti o posudek Parlamentního shromáždění
- následná činnost a sledování dopadu Doporučení Parlamentního shromáždění
- odpovědi na ústní a písemné dotazy
- Společný výbor

* Součinnost s Kongresem místních a regionálních orgánů Evropy
* Přijímání nových členských států

Výbor ministrů má pravomoc vyzvat evropské státy, aby se staly
členy Rady Evropy (články 4,5 a 6 Stanov). Může též pozastavit nebo ukončit členství. Proces přijímání začíná v okamžiku, kdy Výbor ministrů, jenž obdržel oficiální žádost o členství, tuto žádost konzultuje s Parlamentním shromážděním (podle statutární rezoluce (51)30). Parlamentní shromáždění schválí posudek, který je zveřejněn v přijatých textech Parlamentního shromáždění. Pokud Výbor rozhodne, že určitý stát může být přijat, schválí rezoluci vyzývající příslušný stát, aby se stal členem. Tato pozvánka určuje počet křesel, který takový stát bude ve shromáždění mít, jakož i jeho příspěvek do rozpočtu (článek 6 Stanov). V poslední době takové pozvánky obsahují i jisté podmínky týkající se provádění demokratických reforem v kandidátském státu. Pokud je stát pozván, stává se členem tím, že jeho ministr zahraničních věcí deponuje přístupový dokument u Generálního tajemníka.

* Kontrola dodržování závazků členských států
* Uzavírání úmluv a dohod

Článek 15.a Stanov říká, že Výbor ministrů "posoudí činnost požadovanou k podpoře cílů Rady Evropy, včetně uzavírání úmluv a dohod". V současnosti je k podpisu otevřeno více než 180 smluv. Nejznámější je Evropská úmluva o lidských právech (European Convention of Human Rights). Text každé smlouvy je finalizován, je-li přijat Výborem. Podle článku 20 Stanov přijetí smlouvy vyžaduje:
- dvoutřetinovou většinu volících zástupců;
- většinu těch, kteří mají právo volit.

Stejné většiny je nutno dosáhnout k autorizaci zveřejnění jakékoliv vysvětlující zprávy.
Výbor též určí datum, k němuž bude smlouva otevřena podpisům.

Úmluvy jsou závazné pouze pro ty státy, které je ratifikovaly.

* Přijímání doporučení členským státům

Článek 15.b Stanov umožňuje Výboru ministrů vydávat členským státům doporučení ohledně záležitostí, v nichž se Výbor dohodl na "společných zásadách".
Podle článku 20 Stanov přijetí doporučení vyžaduje:
- jednomyslné schválení všemi přítomnými zástupci;
- většinu těch, kteří mají právo volit.
Ovšem na svém zasedání 519 bis (listopad 1994) se náměstkové ministrů rozhodli učinit své hlasování pružnější a dosáhli "gentlemanské dohody" nepoužívat v případě doporučení pravidlo jednomyslnosti.
Doporučení nejsou pro členské státy závazná. Od roku 1993 Výbor též přijímá doporučení v souladu se svojí úlohou při zavádění Evropské sociální charty (European Social Charter) (článek 29 Sociální charty)
Doporučení přijatá před rokem 1979 byla vydávána v řadě "Rezolucí" přijatých textů.
Stanovy umožňují Výboru ministrů, aby požádal členské vlády o to, "aby jej informovaly o činnosti, kterou tyto vlády provádějí" ve věci doporučení (článek 15.b). V roce 1987 na svém 405. zasedání náměstkové ministrů přijali sdělení mezivládním výborům (Řídícím výborům a Výborům expertů), v němž je vyzývají ke zlepšení kontroly plnění doporučení a rezolucí.

* Přijímání rozpočtu
Podle článku 38.c Stanov musí Generální tajemník každý rok připravit návrh rozpočtu a ten předložit Výboru ministrů ke schválení.
Návrh rozpočtu je předkládán náměstkům každý rok v listopadu. Je přijat - spolu s Programem činnosti - ve formě rezolucí.
Podle článku 29 Finančních předpisů (upravených v květnu 1997) pomáhá náměstkům v práci Rozpočtový výbor, sestávající z 11 nezávislých expertů jmenovaných Výborem ministrů na základě návrhů členských vlád.
Zkrácená verze přijatého rozpočtu je dostupná v elektronické podobě.

* Přijímání a kontrola Programu činnosti

Od roku 1966 Rada Evropy organizuje, plánuje a rozpočtově zajišťuje své aktivity podle ročního pracovního programu, který je zveřejněn pod názvem "Mezivládní program činnosti".

Náměstkové Program přijímají koncem každého roku a dostávají za úkol dohlížet na jeho plnění.
Článek 17 Stanov zmocňuje Výbor ministrů ke zřizování "poradních či technických výborů". To vedlo ke zřízení přibližně 30 řídících výborů a velkého počtu ad hoc expertních výborů, jež pomáhají Výboru ministrů v plnění Programu činnosti.

* Provádění kooperačních a asistenčních programů
* Dohlížení na výkon rozsudků Evropského soudu pro lidská práva
V souladu s článkem 46 Úmluvy, ve znění Protokolu č. 11 Výbor ministrů dohlíží na výkon rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Tato činnost se provádí zejména v průběhu šesti pravidelných schůzek (schůzkyDH/HR), které se konají každým rokem. Dokumentace k těmto schůzkám má podobu komentovaného programu jednání a pořadu schůze. Tyto dokumenty jsou zveřejňovány stejně jako jsou většinou zveřejňována rozhodnutí přijatá v každé kauze. Základní funkcí Výboru ministrů je zajistit, aby členské státy dodržovaly rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Výbor každý případ dokončí přijetím závěrečné rezoluce. V některých případech mohou být vhodné rezoluce předběžné. Oba druhy rezolucí jsou veřejné.

Jak pracuje?

Výbor ministrů pracuje na několika úrovních.
Setkání ministrů a jejich náměstků se řídí Stanovami Rady Evropy a jednacím řádem.

Ministři
Na svých každoročních zasedáních ministři posuzují úroveň evropské spolupráce i otázky politického zájmu.

Náměstkové ministrů
Náměstkové, kteří pracují jménem svých ministrů, vedou většinu každodenní agendy Výboru ministrů. Scházejí se na samostatných schůzkách věnovaných otázkám lidských práv (výkon rozsudků) a kontrole závazků. Od září 1999 se náměstkové ministrů scházejí každou středu.

Předsednictví
Předsednictví výboru se střídá po šestiměsíčních obdobích a předsedové se mění na každém zasedání podle anglického abecedního pořádku členských států.

Byro náměstků ministrů
V roce 1975 bylo zřízeno Byro na pomoc práci náměstků. Od května 2001 se skládá ze šesti členů: předsedy, dvou předchozích předsedů a tří budoucích předsedů. Schází se přibližně dvakrát do měsíce a plní řídící i protokolární funkce, včetně přípravy zasedání Výboru ministrů. Slouží též jako diskusní fórum ke koordinaci činnosti během jednotlivého předsednictví členských zemí, zvláště s ohledem na sestavování a plnění jejich programů. Konkrétní odpovědnost za zajištění kontinuity následného předsednictví a programů je svěřena místopředsedovi náměstků ve spolupráci se Sekretariátem Výboru ministrů.

Zpravodajové, skupiny zpravodajů a pracovní skupiny
Systém skupin zpravodajů byl zaveden náměstky v roce 1985. Skupiny pomáhají v přípravě schůzek náměstků. Skládají se z náměstků, kteří jsou často zastupováni svými zástupci a jimž v práci pomáhají členové Sekretariátu. Skupiny zpravodajů byly reorganizovány v roce 1999 s cílem reflektovat novou organizační strukturu (jedna skupina na jeden direktorát) s tím, že další zpravodajové bývají jmenováni k provádění konkrétních úkolů. Pracovní skupiny jsou zřizovány ad hoc k řešení konkrétních problémů v omezeném časovém horizontu.

RÁMEC

1. Shromáždění pro celou Evropu
2. Statutární ustanovení a členství
3. Postavení zvláštních hostů
4. Meziparlamentní spolupráce
5. Vnější vztahy
6. Výhled

1. Shromáždění pro celou Evropu

Parlamentní shromáždění Rady Evropy, které se sešlo na svém prvním zasedání dne 10. srpna 1949, lze považovat za nejstarší mezinárodní parlamentní shromáždění s pluralitní strukturou demokraticky zvolených poslanců, jež bylo zřízeno na základě mezivládní smlouvy. Shromáždění je jedním ze dvou statutárních orgánů Rady Evropy, která se skládá z Výboru ministrů (ministrů zahraničních věcí, kteří se obvykle scházejí na úrovni svých náměstků) a Parlamentního shromáždění, jež zastupuje politické síly v jeho členských státech.

2. Statutární ustanovení a členství

Statutárním cílem Rady Evropy, jež začínala s 10 členskými státy a nyní sdružuje 46 zemí, je dosáhnout větší jednoty jejích členů prostřednictvím společné činností, dohod a diskusí. Podmínkami pro členství jsou pluralitní demokracie, zákonnost a úcta k lidským právům. K Radě Evropy se mohou připojit jen ty země, které tato kritéria splňují. Proto některé země mohly do Rady Evropy vstoupit až v pozdějším období; Portugalsko v roce 1976 a Španělsko v roce 1977. Řecko muselo v roce 1970 Radu Evropy na čtyři roky opustit.

Izraelský Knesset se účastní práce Parlamentního shromáždění jako pozorovatel od roku 1957, Parlament Kanady od května 1997 a Parlament Mexika od listopadu 1999.

Spojené státy americké získaly status pozorovatele v Radě Evropy 10. ledna, Kanada 29. května, Japonsko 21. listopadu 1996 a Mexiko 7. prosince 1999.

Proces demokratizace ve střední a východní Evropě vedl k přistoupení Maďarska v roce 1990, Polska v roce 1991, Bulharska v roce 1992 a Estonska, Litvy, Slovinska a Rumunska v roce 1993. V roce 1993 nahradilo přistoupení České republiky a Slovenské republiky vstup Československa z roku 1991. Lotyšsko vstoupilo do Rady Evropy 10. února, Moldavsko a Albánie 13. července a Ukrajina a "Bývalá jugoslávská republika Makedonie" 9. listopadu 1995. Ruská federace přistoupila 28. února, Chorvatsko 6. listopadu 1996, Gruzie 27. dubna 1999, Arménie a Ázerbájdžán 25. ledna 2001, Bosna a Hercegovina 24. dubna 2002, Srbsko a Černá Hora 3. dubna 2003 a Monako 5. října 2004.

Proces přistupování obvykle začíná žádostí adresovanou Generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který ji předá Výboru ministrů k posouzení. Ten se poradí s Parlamentním shromážděním, jež zase zkoumá, zda kandidátská země plní všechny nezbytné požadavky. To probíhá formou šetření parlamentních výborů přímo v dané zemi a od 90. let 20. století i formou návštěv význačných právníků. I když nejde o zákonné ustanovení, běžným požadavkem na každou novou kandidátskou zemi se stalo přijetí Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Posudek přijatý Parlamentním shromážděním pak rozhodne o výzvě, kterou Výboru ministrů zašle danému státu, aby se stal plnoprávným členem.

3. Postavení zvláštních hostů

Ve snaze usnadnit proces přistupování zemí střední a východní Evropy zavedlo v roce 1989 Parlamentní shromáždění status tzv. zvláštního hosta, který se vztahuje na všechny národní legislativní orgány evropských nečlenských států, které podepsaly Závěrečný akt z Helsinek a Pařížskou chartu pro novou Evropu. Rozhodnutí, zda poskytnout status zvláštního hosta, učiní Byro Parlamentního shromáždění.

Národní shromáždění Běloruska získalo status 16. září 1992, avšak 13. ledna 1997 byl tento status rozhodnutím Byra pozastaven. Počet křesel, která jsou každé delegaci zvláštního hosta nabídnuta, je stejný (byť bez náhradníků) jako počet, který bude dané zemi pravděpodobně přisouzen, až se stane plným členem.

Zvláštní hosté mají mnohá práva v Parlamentním shromáždění a ve výborech (s výjimkou Společného výboru, Kontrolního výboru a Výboru pro jednací řád a imunitu), s výjimkou práva volit nebo být volen.

4. Meziparlamentní spolupráce

Celoevropský program meziparlamentní spolupráce a pomoci Parlamentního shromáždění (DEMOPARL) je otevřen členským státům, jakož i zemím, které mají status zvláštního hosta.

Program zahrnuje zvláště tři oblasti: informace a výcvik poslanců a parlamentního personálu; multilaterální a bilaterální spolupráce v legislativní oblasti; pomoc s dokumentací a organizováním schůzek.

5. Vnější vztahy

Parlamentní shromáždění udržuje vnější vztahy s národními parlamenty členských států, nečlenských států, mezinárodními parlamentními shromážděními a mezinárodními mezivládními organizacemi a řídí se rozhodnutím Byra Parlamentního shromáždění.

Zatímco vztahy s národními parlamenty podléhají ustanovením o členství a postavení zvláštního hosta a pozorovatele, Parlamentní shromáždění rozvíjí své styky s jinými mezinárodními parlamentními shromážděními, jako jsou Evropský parlament (European Parliament), Západoevropská unie (Western European Union), Parlamentní shromáždění OBSE, Meziparlamentní unie (Interparliamentary Union), BENELUX, Skandinávská rada (Nordic Council), PABSEC, CIS a další.

Po mnoho let již Parlamentní shromáždění působí jako parlamentní fórum pro jistý počet mezivládních organizaci, zvláště OECD, a rozvíjí úzké vztahy s určitými organizacemi, jako je EBRD a mnohé specializované agentury OSN.

6. Výhled
Za více než 50 let své existence coby mezinárodní meziparlamentní orgán prokázalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy svou značnou pružnost a přizpůsobivost na vývoj v Evropě a zvláště na dramatické historické změny, k nimž došlo během posledních let. Žádné jiné mezinárodní parlamentní fórum nebylo tak dobře vybaveno, jako právě Parlamentní shromáždění, k integraci nových demokracií střední a východní Evropy do rodiny ostatních evropských demokracií. Nesmírnou výhodou jeho členských států jsou též členové jejich národních parlamentů a pro některé z nich - plnoprávné členy Západoevropské unie - tato evropská obranné organizace umožňuje Parlamentnímu shromáždění zůstávat v úzkém kontaktu s politickým vývojem v jednotlivých státech.

Příspěvek Parlamentního shromáždění přípravě kandidátských zemí na členství a podpora, kterou Parlamentní shromáždění poskytovalo jejich demokratickému vývoji, byly též zdůrazněny v závěrečné deklaraci přijaté hlavami států a vlád členských států Rady Evropy na zasedání ve Štrasburku 10. - 11. října 1997 pro druhé vrcholné setkání organizace. Není pochyb o tom, že Parlamentní shromáždění, které v rostoucí míře pokrývá celou zeměpisnou šíři Evropy, zůstane i nadále tím nejlepším nástrojem evropské spolupráce na co nejširší možné úrovni. Bude rozvíjet demokratickou bezpečnost při respektování základních kritérií pluralitní demokracie a zákonnosti a dodržování úcty k lidským právům.